Můj osobní hate – část 1: České céreblitky

26 05 2011

Ehm, tak jsem se tomu tady nějak jaksi nevěnovala, že. No, napravíme to, to je jedno že to nikdo nečte 😀 Jak může být patrné z názvu, trochu si tady zanadávám a drze si přitom vypůjčím koncept z tohoto svého oblíbeného blogu.

A tohle mělo být původně část 2, ale nakonec tu první ještě nemám hotovou, tak co. Jde se na to.

Jako klidně to přiznám: závidím lidem, kteří jsou úspěšní a někam to dotáhli. Na druhou stranu je velice obdivuju a pokud mě vůbec někdy něco motivuje, jsou to někteří z nich, ať už mého okolí ze světa slavných. Ne všichni slavní jsou ale na výsluní proto, že něco dokázali. A právě ta druhá sorta mi děsně pije krev – sakra tak jestli se dá vydělat těžký prachy tím, že se budu někde opíjet, začínat si různé aférky s bůhvíkým a pak o tom všude vykládat, už jsem dávno mohla být v balíku. Já bych tyhle existence s chutí ignorovala, problém je ale v tom, že to nejde. Jsou prostě všude. Ať už jdu na net nebo nějakým smutným omylem zapnu televizi nebo jdu třeba jen do trafiky a tyhle hrůzy na mě zírají z obálek časopisů. Nejhorší jsou ale ty, které stále baví předstírat, že něco umí (a bohužel jim to furt někdo žere) a valí se pak na mě z rádia v obchodech a prostě OPRAVDU VŠUDE, grrrrrr! Je fakt, že neschopnost některých těchto rádoby umělců je občas takovým perverzním způsobem vtipná, ale když si člověk uvědomí, že z toho fakt mají slušný příjem…achjo. Tady je můj seznam těch, co mě štvou úplně nejvíc a s chutí bych je poslala někam na Mars. Pořadí není ani vzestupné ani sestupné, nesnáším je zkrátka všechny stejně.

1. Iveta Bartošová

Byly doby, kdy mi vůbec nevadila, jako malé se mi třeba líbila její princeznovská image a Rozvíjej se, poupátko. Pak o ní nějakou dobu vůbec nebylo slyšet a já bych velmi uvítala, kdyby to tak i zůstalo. Což bude ještě dlouho zřejmě jen zbožné přání. Už od mediálního cirkusu kolem jejího manželství s tím žrádlem pro prasata je jí zas všude plno a co hůř, zoufale se pokouší o comeback, na který zjevně nemá. A stačí se podívat na jakékoliv video s ní z poslední doby a každému musí být jasné, že její mediální obraz vychlastané hysterické trosky není jenom výmysl zlých novinářů…

2. Dan Landa

Abych se přiznala, pro mě Landa vždycky naplňoval definici slova „kontroverzní“ – přišlo mi, že se mu nějakým zvláštním způsobem daří balancovat na hraně demence a geniality. Teď se samozřejmě nebavím o Orlíku, ale o dobách Krysaře a některých o něco pozdějších počinů (jeho diskografii zmáknutou nemám, takže detaily po mě nechtějte, jenom vím, že mě občas docela bavil). A taková ta image drsného chlápka, který ve skutečnosti hloubá o metafyzických pravdách,  taky nějak fungovala. Bejvávalo. V posledních (docela hodně) letech už na žádné hraně nebalancuje, ale spadl hluboko do propasti demence, kam s sebou evidentně strhl houf nadšených příznivců. Jako by nestačilo, že v rádiu omílají jeho písničky, ve kterých se už od začátku jeho kariéry střídají asi tak tři tóny a jejichž texty jsou čím dál blbější. On musí chrlit příšerné muzikály (poslední, co jsem viděla, bylo Tajemství, horko těžko jsem ho nějak snesla i s blbou Lucinou, ale věci jako „touha je zázrak, kámo, zázrak“ a zlatý draky nebo co nedávám, fakt). Navrch zneuctil Kryla, v seriózně se tvářícím tisku vychází rozhovory plné jeho rádoby duchovních blábolů a všude cpe svoji ženušku, která vypadá jako levná štětka a taky je blbá jak tágo. A neexistuje způsob, kterým byste mě donutili dobrovolně shlédnout Tacho, leda že byste přinesli flašku něčeho hodně, ale hodně silného.

3. Lucka Vondráčková

Čímž se plynule dostáváme ke slečnám, které Dan velmi rád obsazuje do svých uměleckých počinů. Vondráčková mladší mi byla vždycky děsně nesympatická už od doby, kdy se díky tetičce dostala do šoubyznysu (jo, kdyby se někdo ptal, z těch dvou rozhodně preferuju Helenu, která aspoň umí zpívat a taky hrála v Šíleně smutné princezně). Lucinka ale má naprosto bezbarvý hlas a to, co zpívá, se neslučuje s mou definicí hudby, jako herečka je děsná, a navíc na mě působí hrozně neslaně, nemastně a hlavně falešně. Jakoby se vší silou snažila zakrýt, že umí úplné h…Prostě nebrat.

4. Olga Lounová

A máme tu i hrdinku zmiňovaného Landova veledíla Tacho. Uznávám, že Olga opravdu nemůže za to, že mi její ksicht připomíná největší k.rvu z Erasmu. Ale rozhodně může za to, že se přisála na Xindla X jako klíště a udělala si z něj hezký a pohodlný výtah ke slávě. Jestli jste o ní teda slyšeli už předtím, než si ho nabrnkla, tak pardón, já rozhodně ne – a bylo to tak lepší. Ačkoli stále nemám jasno, jestli mi Xindl vadí nebo ne, Láska v housce rozhodně jo, a hodně. Taky mi vadí, jak si Olga hraje na rádoby rockerku, kterou připomíná asi tolik jako já Matku Terezu. Její hit „gynekolog ama ama amatér“ jsem si pustila jenom jednou a dodnes lituju své chyby. Milá Olinko, prosím, udělej mi laskavost a běž zpátky někam na místní diskotéku nebo odkud tě to vlastně vyhrabali. Díky.

5. Agáta Hanychová

Jako jo, někteří lidi tvrdí, že je to ve skutečnosti velmi milá a chytrá slečna (což nemůžu posoudit, protože jsem se s ní nikdy osobně nesetkala a doufám, že ani nesetkám, ačkoliv degrees of separation na pochybných sítích jako je ksichtobuk mě občas děsí). Ovšem já si nemůžu pomoct, nějak v její (sebe)prezentaci nedokážu rozpoznat ty ironické podtóny a ten kritický nadhled, s jakým nastavuje zrcadlo českému šoubyznysu, nebo co to jako má být. Podle mě ji přesně vystihl Rytmus (ha, taky kapitola sama pro sebe, společně s Norisovou a Mojsejovci by si snad zasloužil speciální slovenskou hejtovou sekci), když ji obsadil do klipu ke své „písni“ Zlatokopky. Navíc teď to vypadá, že je Agáta skutečně těhotná – nějak si zájem Blesku a spol. zajistit musí, žejo. Předem lituji dítě.

Tenhle seznam by samozřejmě mohl pokračovat – například by se sem hodil Noid, další rádoby rocker, co svoji kariéru vzal přes postel. Nebo různé ex-superstáry a jiné polozapomenuté rychlokvašky jako je Sámer, co se mermomocí snaží, aby se na ně nezapomnělo úplně. Ale myslím, že tahle pětka je celkem reprezentativním vzorkem. A já asi abych vyrazila někam do báru, kde můžu natrefit na někoho slavného – tak se totiž dělá kariéra.

Reklamy




O Princezně a Černokněžníkovi – Kapitola 1

19 04 2011

Tak je tu první kapitola, možná bude někdy i pokračování 😀

Prostopášná princezna! Princ pako! Čarokrásný černokněžník! Zamilovaná zombie! Budoucí bestseller!

Princezna byla neskutečně znuděná. A neuspokojená. A naštvaná. A vůbec celkově jí bylo nanic. Proč jí to otec udělal? Už ta představa nevypadá ani trochu lákavě. Ne, že by Princ byl tak ošklivý a že by si nedovedla představit, jak s jeho štíhlým, opáleným tělem naložit. Navíc to byl modrooký blonďatý zajíček, to akné by tak nevadilo, to se snad časem spraví. Ale je prostě divný. Praktický (a hlavně postelový) život mu vůbec nic neříká, a žádné osvědčené triky nezabraly (a ne že by Princezna jinak nějaké triky potřebovala). Ale on radši pořád leží v podivných knihách, o kterých Princezna v životě neslyšela. Jedna se jmenuje Zenbudhismus, další Objev svou duši, a takových má spoustu. Když se ho zeptala, o čem to je, začal vykládat něco o jakýchsi čakrách a jingjangu a nirváně a ona z toho nebyla vůbec moudrá. Když ale začal používat výrazy jako „fyzické odříkání“, došla jí trpělivost a šla se radši projít po zahradě, jestli náhodou nenatrefí na toho nového mladého zahradníka. Z takového blbce že má být král? A hlavně její manžel? Potěš koště. Po svatbě už to nepůjde, jen tak se vyplížit z komnaty a jít si užít, když vedle ní bude na posteli ležet tohle. A s ním si neužije vůbec. A celkově s ním bude neskutečná nuda. Už ta samotná svatba: Tatínek všechno domluvil se sousedním králem, Princ přijel, byla oficiální hostina, pak byla zásnubní hostina, a pak bude pro změnu svatební hostina. A šmitec. To Princezniny kamarádky měly větší štěstí. Třeba Zlatovláska, co pro ni švarný Jiřík musel splnit záludné úkoly a ona ho pak vzkřísila z mrtvých. Jak romantické a vzrušující! Nebo Kráska, která svého milého vysvobodila věrnou láskou z podoby Zvířete! Kdyby se aspoň v okolí usadil nějaký drak…to už by toho ňoumu donutilo chovat se aspoň trochu jako opravdový chlap…Jenže draci už jsou dlouho na seznamu ohrožených živočichů a nesmějí se zabíjet. Aspoň zlý čaroděj kdyby se objevil! Ale existují vůbec? Ona tedy ještě žádného neviděla. A když si chtěla vymyslet tři úkoly, které by její nápadník musel splnit (u kámošek s benevolentnějšími rodiči běžná praxe), otec jí to zatrhl a pohrozil jí, že jí zruší předplatné časopisu Cosmoprincess. Ach jo…

Černokněžník se na sebe zálibně podíval do zrcadla. Konečně je jeho image perfektní. Však tím taky strávil pěkných pár hodin. A jaký byl tedy výseldek té mravenčí práce? Kdyby se dnes objevil na nějaké Gothic party, platil by asi za největšího borce, i když trochu oldschool. Jeho dokonale upravené dlouhé vlasy, oční linky i obočí měly dokonale uhlově černou barvu, která dokonale ladila s jeho dokonalým pláštěm sahajícím skoro až na zem a jak jinak než dokonale upravenými (a rovněž douhými) nehty. K tomu nezbytné stříbrné šperky jako třeba těžké prsteny a masivní náhrdelníky se strašlivými symboly černé magie v dávno zapomenutém jazyce černokněžných mistrů, před nimiž se kdysi třásl celý svět. (Ve skutečnosti ty symboly znamenaly „WC“ a „Pozor, čerstvě natřeno“, Černokněžník totiž naletěl jednomu vlezlému podomnímu obchodníkovi. To ale pro náš příběh není důležité.) Mrtvolně bledá pleť už jen dokreslovala celkový dojem. Celá ta paráda ale měla jednu podstatnou vadu – široko daleko nebyla jediná lidské bytost, která by výsledek jeho snažení mohla obdivovat. Poněkud zchátralý hrad na strmé skále sice vypadal stylově, ale byl trochu z ruky. Jedinou jeho další obyvatelkou, nepočítáme-li rozvětvený klan netopýrů, pavouky, krysy a další havěť, byla zombie – a její zařazení mezi živé bytosti je poněkud problematické. Pohyblivá byla zato až dost a oddaností k Černokněžníkovi rozhodně nešetřila. Jak se na hradě vůbec vzala? Když se sem Černokněžník nastěhoval, usoudil, že tak nějak patří k bontonu, aby si  pořídil armádu věrných nemrtvých služebníků. Dlouho proto bádal v tlustých zaprášených knihách, ve kterých by měla být popsána příslušná kouzla, jak odhadl z jejich strašidelně vyhlížejících obalů. (Jelikož je koupil od toho samého podomního obchodníka, šlo většinou o laciné romance a návody k háčkování. Z některých měl ale náš hrdina přece jen užitek, třeba ze Sněhurčiných tipů pro dokonalý vzhled využil pleťovou masku dodávající pokožce „přirozenou bělost“, nebo opravdu  držící černou barvu na vlasy, která se kupodivu nezměnila v zelenou či oranžovou. Nejvíc ocenil Čarodějné sexuální praktiky, protože však neměl nikoho, s kým by je nacvičoval, byl v této oblasti spíš teoretickým znalcem.) Nakonec nějakým zázrakem konečně objevil, co hledal, a pustil se do práce. Na hřbitově v nejbližší vesnici tak záhy začaly podivně mizet mrtvoly…

Na tomto místě musíme přiznat, že ačkoliv Černokněžníkovi rozhodně nechybělo nadšení pro věc,  s jeho schopnostmi to bohužel bylo horší (stejně bych vám ale neradila říci mu to do očí; jak v příběhu uvidíme, stále je šance, že se mu něco náhodou povede….). Občas se mu také stávalo, že nechtěně vyměnil přísady, zapomněl zaklínadlo a podobně. Někdy na tuto svou nešikovnost málem doplatil, jako když místo obyčejné zombie stvořil zeleného obra, který ho ovšem vůbec nechtěl poslouchat, právě naopak. Naštěstí ho tenkrát v poslední chvíli proměnil v maličkou růžovou žabičku. Černokněžník se však nenechal odradit počátečními neúspěchy a nakonec přece jen stvořil jednu zombie, která se ho dokonce ani nesnažila zabít (když uvážil, kolik úsilí ho to stálo, od své představy o armádě nemrtvých dočasně ustoupil). Rozhodně si nemohl stěžovat, že by mu jeho jediná zombie nebyla dost oddána, naopak byla hotova splnit jakékoliv jeho přání, což přiváděla do krajnosti, až to někdy bylo nepříjemné. Dalo mu práci jí vysvětlit, že tlející mrtvoly fakt nejsou jeho typ. Zatím to zdá se chápala (v citovém životě zombie se Černokněžník moc nevyznal). To ale ještě nevěděla, že se její pán rozhodl sehnat si někoho, s kým by mohl prakticky nacvičit Čarodějné praktiky. Poprvé ji uviděl, když v křišťálové kouli dávali Top 10 nejkrásnějších princezen (uvádí Nahulena Zločanová). Zlaté vlasy, smaragdové oči a hlavně velké kozy. Jak té by panečku slušel korzet a vysoké šněrovací boty! Se svým obvyklým entusiasmem se Černokněžník postil do  nacvičování přemisťovacího kouzla…





Neřešme sčítání, řešme skutečné problémy

17 04 2011

Ehm, jsem si vědoma toho, že jdu s křížkem po funuse, ale za 1) tohle je jedna z mála věcí, které už mám napsané a za 2) třeba takový flejm přiláká něčí pozornost. Jsem si taky vědoma toho, že se občas dopouštím zjednodušení, generalizace apod. a fakt tlačím na pilu, ale třeba to přispěje bodu 2) a třeba mě někdo přesvědčí, že nemám pravdu…

V souvislosti s právě probíhajícím sčítáním lidu se strhla zuřivá debata. Nebudu chodit kolem horké kaše a řeknu na rovinu, jaký mám ze sčítací války pocit: je zbytečná a hloupá a odvádí pozornost od skutečně problematických kroků současné vlády, kterých je víc než dost. Nepříliš zvládnutá technická stránka sčítání si kritiku jistě zaslouží, otravují mě však ze všech stran znějící výkřiky těch, kteří se sčítáním z nějakého nejasného důvodu cítí omezeni ve svých lidských právech. Bohužel jsem od nich nikdy neslyšela konstruktivnější argument než „co je jim po tom“ a „nebudeme přece jako ovce“. Nemůžu se zbavit představy, jak se takoví aktivisté vyřvou o nepřípustných zásazích do soukromí, načež jdou na facebook psát statusy o tom, co měli k obědu, co dělali večer s partnerem a podobně. Když jsem se ptala jednoho známého aktivního v „protisčítací“ skupině, proč že to máme sabotovat, odpověděl prostě: „Protože můžeme.“ Tak tomu říkám důvod.

Zajímalo by mě, proč těm lidskoprávním aktivistům nevadí například úžasná důchodová reforma, která ze spousty starých lidí udělá žebráky (a my mladší se důchodu asi vůbec nedožijeme), že chce vláda plošně zvýšit DPH s výjimkou jen některých základních potravin (čímž nám prakticky bude diktovat, co máme jíst, zruinuje zbytky kulturního života v naší zemi a podobně), že chce handicapovaným a seniorům sebrat výhody, zatímco spoluobčané, kterým nevoní práce, se budou moct dál nerušeně válet, že ministerstvo průmyslu chce prolomit těžební limity a nepočítá s žádným jiným scénářem (koho zajímá vliv na ovzduší nebo zničená krajina, že?), nebo že korupce na nejvyšších místech bují vesele dál a žádný protikorupční zákon stále neexistuje? Pokud mi vláda slíbí, že s tím vším začne něco smysluplného dělat, ochotně jim popíšu, jaký máme doma záchod  a klidně na sebe vykecám i další věci. A bude mi jedno, jestli a jak tyto údaje někdo využije (nebo zneužije, docela ráda bych věděla, k čemu se tohle proboha dá zneužít). Není mým úmyslem někoho přesvědčovat o tom, jak je to sčítání skvělá a užitečná věc, jen si prostě myslím, že by se v tomto státě našla spousta potřebnějších podkladů pro ústavní stížnost.

P.S. Náš záchod je splachovací. Už se třesu, jak se na tuto zásadní informaci vrhnou všechny možné kriminální živly a brutálně ji zneužijí.





Pokud sem někdo zavítá, tak vítejte

17 04 2011

Tohle není můj první pokud o založení blogu, tedy místa, kde bych se mohla komentovat všechno možné i nemožné, popřípadě prezentovat své vlastní výtvory a vůbec dělat chytrou – prostě se věnovat obvyklým aktivitám, co se tak na netu dělají. Facebook je pro takové účely fajn, ale člověk nejen občas zatouží po nějakém souvislejším projevu, ale taky podlehne iluzi, že třeba jeho názory zaujmou i širší veřejnost, než jsou facebookoví kamarádi. Chtěla jsem si především pro účely svého naivního politického aktivismu založit blog na idnes, ale narazila jsem na nepřekonatelný problém – oni tam chtějí fotku! 😀 Tak to zkusím tady, a uvidíme, jak to bude fungovat a jestli se sem aspoň někdo někdy podívá… 🙂